[ 13:45 5.9 - poušt Sahara, pekelný vedro a žerou mě mouchy, Luc taky něco sepisuje na vedlejší posteli ]

Náplň dnešní dne zní: cedry, opičky a večerní odjezd domů. Vědomi si tohoto faktu a také, že máme, ale opravdu hodně času,necháváme vstávání až na desátou hodinu, kdy balíme věci a za bakšiš (5 Dh/batoh) si necháváme batožíny na recepci s tím, že se pro ně tak kolem šestý stavíme. Nejdříve jdeme na autobusák omrknout spoje směr poušť, kupujeme vodu a chleba a vyrážíme za město na stopa. Je to asi jeden kilometr, kdy vyjdeme z města až na křižovatku. Cestou míjíme pěkné berberské kozenky a odvážně zkoušíme štěstí. Zastavuje nám již třetí auto, dodávka vezoucí Coca-colu a úsměvaví kokakoláři nás berou až do Ifránu, které má být dle LP takové "Švýcarsko Maroka". Tak uvidíme...
Opravdu je to tak, spíše bych, ale řekl, že v Ifránu to vůbec nevypadá jako v Maroku. (jakési moc upravené) Město je 1650 m.n.m. a údajně se zde v zimě dá i lyžovat ve středisku Mischliffen. Hlavní atrakcí a také tím čím je asi Iráne nejvíce znám je místní universita pro "horních 10000", tedy jakési marocké Beverly 90210. Akorát to zde není prý tak zamořené drogami a sexem...no nevím:). Skoro ihned potkáváme skupinky studentů, kteří vypadají jinak a přesně dokreslují ono přízvisko, které se k universitě váže. Zvědavost nám nedá, přece jenom v ČR chodíme také na výšku, tak si to nejdříve míříme na onu slavnou uni, která se nachází na kopečku nad městem. Porovnání láká, ale distingovaná stráž u vchodu nás nepouští dále:( Tak to obracíme směrem k veřejnému koupališti, ale nemáme plavky, takže smůla a bůhví jestli je to vůbec pro holky, neboť přes plot vidíme jen samé družné Maročany. Vůbec Maročané to s Maročankami nějak moc nepečou, prakticky nikde není ke spatření smíšená skupinka kluků a holek dohromady. Tak se dále touláme po okolním parčíku a kolem místního jezera, ve stínu posedávají piknikáři a mě začínají, na rozdíl od Luc, zase bolet nohy...tedy na další plácání zde kašleme a ubíráme se směr Azrou s úmyslem chytit stop na křižovatku k Cedre Gourard.
Tento cedr má být nejstarší v Maroku (800 let) a po okolních lesích mají poskakovat berberské opičky. Přibližně třetí auto nás opět zastavuje, jsou to dva mladí kluci, kteří sice english neumějí, ale znají Nedvěda a snad nás i vezou tam kam chceme. Cestu nám zpříjemňují poslechem hudby, a to konkrétně jakousi odnoží marockého hiphopu, což se mi moc nezdá, už proto, že frekvence slova "motherfucker" přece jenom přesahuje obvyklý marocký průměr. Zprvu to vypadá, že na malou silničku k cedrům neodbočuje jediné auto, ale po cca 15 minutách se na nás přece jenom usměje štěstí a staví nám (dle vzhledu) židovská osádka bílého auta a jsme u cedrů cobydup.:) Hold není cedr jako cedr...obzvláště tenhle....z proklamované nejstaršího cedru je dne už spíše nejstarší uschlý cedr, prostě takové bezlisté torzo obklopené stánky pro hloupé turisty. Neváháme a vydáváme se do okolních lesů snažíc se najít nějakou tu opičku. Luc je docela happy, protože konečně uvidí cedry, jsou k překvapení nás obou listnaté. Hledání opiček nám nějak moc nejde, jedinou opičku, kterou po dlouhou dobu nacházím je naše milá Lucinka:). V okolí je povícero piknikujících rodinek, tak se inspirujeme. Na zpáteční cestě fotím několik opravdových cedrů a Luc dále hledá opičky...až nachází (více vlevo od parkoviště)...a je jich docela dost. Tak fotíme jako o závod, krmíme je chlebem (asi se to nemá), ale jsou takové milé a jak pěkně skáčou z větve na větev.
Je asi půl čtvrté, když se vydáváme po silničce dolů na křižovatku s vírou, že třeba někdo pojede a vezme nás. Zpočátku to vypadá docela beznadějně, až po chvíli nám zastaví partička pěti (!) berberských kluků, kteří nás k našemu překvapení nabírají, je nás tedy celkem sedm v malém VW Golf. Za zvuků místní hlasité music se řítíme směr Azrou, kluci jsou vysmátí, jeden sedí úplně celý ve okně, přičemž řidič se připoutává, oba se tomu smějeme. Myslím, že ani neměli namířeno do Azru, ale přesto nás berou kam potřebujeme, takže jsme doma dříve než jsem doufali. To ale vede k tomu, že zase najednou nemáme co dělat, Luc si jde koupit kukuřici (2 Dh) a jinak jen tak napodobujeme místní...tedy sedíme a koukáme. Kolem šesté jdeme pro batohy na hotel a cestou nazpět se stavujeme v internetové kavárně (6 Dh/h). Mají zde sice arabskou klávesnici, ale i tak zde zůstáváme asi hodinu. Na Luc to nějak působí, zdá se celá roztoužená, že ani od chatu ji odtrhnout nemůžu...následně jde volat...no comment.:) V levné restauraci v blízkosti mešity si dáváme jídlo - Luc brochette (20Dh) a já kuře s hranolkama, rýže,olivy (velká porce a moc dobré!). K tomu všemu nemůže chybět oblíbený mátový čajík.(konvice 4 Dh). Zrovna hraje Maroko nějaký fotbal (s kým to nevím, je to arabsky), tak všichni koukají a hlavně ženy vypadají docela zaujatě. Na autobusáku se po poněkud tužší domluvě dozvídám, že do Erfoudu, kam chceme jet se lístky prodávají až v autobuse. Máme docela čas, tak sedáme na lavičky v místním tmavém nádraží a oba sepisujeme deníky. zase jenom já platím za záchod 1Dh, ach jo. Kolem 22:00 jdeme už ven před autobusák, bus stále nikde, tak si všímáme docela zajímavého incidentu. Kousek od nádraží začal nějaký chlápek mlátit (spíše se jen tak strkat) s nějakou ženskou (zda jeho žena toť otázka), jak to zaregistruje okolí, tak se většina mužského osazenstva zvedá a jako jeden muž o mnoha stínech se vydávají na místo činu. Vypadá to docela drsně a nejdříve skoro i na to, že si to místní hodlají s agresorem vyřídit po svém. Naštěstí ruka zákona je na místě včas a odvádí oba hříšníky na služebnu, která je shodou okolností v budově autobusáku, kde se jim snaží asi domluvit....ovšem jak to dopadlo to bohužel nevíme.:( Pěkné autobusy odjíždějí jeden za druhým a na nás zbývá ta největší herka značky DAF z roku razdva. Naše tradiční předposlední sedadlo to jistí, ještě zaplatit za bagáž a vyrážíme vstříc Sahaře.