[6.9.2004,20:54 hotel el-houda v Tinghiru,Luc mimořádně nespí, jí meloun...]

Den sedmý začíná v autobuse směr Erfoud. Jak už je dobrým zvykem zastavujeme kde se dá a komukoliv, kdo jen trochu mávne. Autobus je docela rachotina, Luc pospává, střídavě opřená o mě nebo o okno, ale spí, což se bohužel o mě moc říkat nemůže.:( Kolem půl druhé stavíme v Mideltu a zase se cítím jako v Africe (ne, že bych se jindy necítil...) Nádr je z obou stran ohraničený stánky se vším možným, všude plno kouře od jídla, plno prodavačů čehokoliv co si jen lze představit, mezitím autobusy, plno lidí, hluk, křik, totálně přeplněné (lidmi i věcmi) dodávky...místo silnice jenom hlína a kamenní - prostě to má zde své kouzlo. Na občerstvení (a také abych udělal Luc radost) kupuju čtyři jablka a jak jsem tak rozespalý, tak ani nezaznamenávám, že prodavač mi v předtuše výdělku nasadil zápaďáckou cenu 10 Dh/kg. Bus se zase docela naplnil, až přeplnil, hnedle jak jsem se rozjeli tak si všichni stojící posedali na zem nebo se co nejvíce sklonili a jakmile jsme projeli kontrolou, tak všichni jako na povel zase povstali.Pravděpodobně v noci se smí jet jenom na sezení. Přejíždíme Atlas a docela to ženeme, silnice moc široká zrovna není, řidič předjíždí jedno auto za druhým a já jen slyším kvílení brzd a chvílemi i pneumatik - zajímavé.:) Jak se blížíme pouštím oblastem, čím dál více se v autobuse otepluje, až zastavujeme na konečné v Errachidia - jsou 04:00 ráno a venku je dle mého nepřesného odhadu tak kolem 25°C. Ihned se kolem nás slétává hafo dohazovačů, kteří nám nabízejí uvěřitelné i neuvěřitelné zájezdy do pouště, naštěstí náš pikolík se nás ujímá a bere nás do vedlejšího autobusu směr Erfoud. Opět solíme 10 Dh/batoh a nějakou dobu čekáme než se pohneme kýženým směrem. Místní klučíci snad nikdy nespí, mají takové kárky a jak přijede autobus, ihned k němu běží, aby mohli movitějším spoluobčanům posloužit jako nosiči. Luc, ostatně jak jinak, zase spí, já moc ne, koukám na rozednění.
V šest stavíme v Erfoudu, ihned se nás ujímají jiní - jak se později ukáže, osudní - dohazovači (i když se představili jako manažeři). Pořád nám něco vykládají a jak jsem ještě rozespalý a moc mi to nemyslí, tak souhlasím, že nás dovezou do pouště, aniž znám cenu a kam to vlastně jedeme. Prostě jsem si to nějak neuvědomil:(, bláhově jsem si myslel, že nás vezou do Merzougy (=známá vesnice v pouští, která je startovním bodem snad všech výletů do pouště), kde nás sice budou chtít nalifrovat do svého hotelu, ale my si už vybereme sami jaký budeme chtít. V LandRoveru už sedí jeden Australan, tak si také sedáme a po cestách, tedy spíše necestách jedeme neznámo kam. Právě až po cestě si uvědomuji, že nás pravděpodobně vezou ke svému hotelu v poušti a nikoliv tam kam bychom rádi. To se vzápětí potvrdilo a my jsme se octili na poušti bez možnosti výběru. Bez možnosti volného rozhodování, tedy přesně situace, které nemám rád. :( V džípu kecáme, docela pohoda, je vidět, že řidič cestu dobře zná, páč po žádné vyjeté cestě nejedeme. Musím uznat, že kluci (celkem tři) v tom opravdu uměli chodit.Co se dá dělat, jsme v hotelu stylu hrad (kashbah - Auebrge Erg Chebbi), jsme uvedeni dovnitř, obligátní čajík a co dál. Moc možností na výběr nemáme - buď velbloudi na jednu noc, nebo 2h prochajda s velbloudy a nebo jenom nocleh. Přičemž možnost první je jednoznačně preferována, páč jinak by to bylo akorát dosti drahé spaní na terase. (v pokojích se kvůli vedru v noci moc spát nedá). Smlouvání začíná na ceně 400 Dh/osoba za variantu noc s velbloudy, to samo nebereme a začíná dohadování,z kterého těžko vyjdeme jako vítězové a kdy je jasné, že laciné to určitě nebude. Masírují mě oba dva zleva i zprava zároveň a nakonec to usmlouváme na 325 Dh/os včetně ubytka a cesty zpět. Celkově jsem z toho dost nasranej, páč jsem jim nemusel sednout na lep tak lehce, ale člověk s pořád učí a sbírá nové cestovní zkušenosti. I když stačilo dodržet dvě základní pravidla: znát cenu a místo...no nic jdeme do pokoje, je kolem sedmé a už začíná pěkné vedro.:( Co teď? Zkouším spát, moc to nejde, protože přemítám jak vyjdeme, resp. nevyjdeme s penězi. Náš výlet začíná až v pět odpoledne, takže do té doby máme siestu. Pro ilustraci pouze krátký výsek z pokojného dění onoho dne: Je vedro, je pekelné vedro, zda přes 40°C nebo ne to si tvrdit netroufám,vzduch se ani nehne...je ticho,ležím na posteli, potím se aniž se hnu, mouchy lítají, hodně much, strašně moc much lítá...snažím se je zabít...snažím...jsou rychlejší. Spím, bdím, ležím, mouchy, vedro, ticho, voda, spánek, duny, vedro, mouchy...Á propos, máme krásný výhled na duny (Erg Chebbi), které v průběhu dne překrásně mění barvu. Ještě musím zmínit naši slavnou karetní bitvu, v které stejně slavně pořád vyhrávám, Luc říká, že má "zavařený" mozek. Hrajeme žolíky a potom sedmu. No asi mi karty na poušti jsou...Luc to nakonec svádí na cosi o štěstí a o lásce...tak nevím...
Po celodenním vyčerpávajícím programu vítáme blížící se pátou hodinu a s ní i naše blížící se velbloudí dobrodružství, na které se oba docela těšíme. Ještě sprcha, abychom velbloudům nesmrděli a tabletka Endiaronu pro “štěstí“, Imodium do kapsy, to víte, sračka nikdy nespí...:)) Celkem nás na výlet vyráží devět + 3 průvodci. Jede i Australan (Mitchell), kterého jsme potkali už v Erfoudu, chvíli kecáme, ale děsně mele, tak mu chvílema moc nerozumím. Raději nasazuji vážnou tvář a pekelné soustředění, jelikož žádný velký zájem o trapas stylu pádu z velblouda nemám...dobrá věc se daří a já majestátně sedím na svém camelovy. Nasedání je takové zvláštní, velbloud sedí, já si na něj sedám a poté je to takové dopředu, dozadu, dopředu a dozadu a velbloud je na všech čtyřech. Vyrážíme...Luc je myslím docela nadšená a já také. Jsme rozděleni na jakési trojice, vždy jeden Tuareg (průvodce v typických modrých hábitech) vede karavanu tří velbloudů. Já jsem vyfásnul takového menšího a jedu pěkně poslední, řídí to zepředu Luc a přede mnou je náš známý Aussie. Duny mají sytě oranžovou barvu, slunce už je skoro za obzorem, pěkné...Můj velbloud je myslím docela šikovný, výstupy mu jsou na jedničku, horší je to při cestě dolů, kdy se také dost boří a já v sedle trocha poskakuji...takže je docela dobré se ze začátku držet.:) Jedeme do oázy asi hodinu, zadek docela bolí, i když čekal jsem, že to bude horší. Luc říká, že jí bolí zadek "vepředu"...tak teda nevím jak tam seděla...:)) Sedáme na koberečky, průvodci nám přinášejí čajík a začínají kuchtit večeři. Tak kecáme, nejvíce asi s Mitchellem, je v poho, jen by to nemusel tak mlít tu svoji english...cestuje po Africe už 15 týdnů,má totiž letenku one world explorer, takže má v plánu procestovat celý svět...dohromady říká, že bude na cestě neuvěřitelných 20 měsíců...po Maroku míří do Španělska a na October Fest. jak to tak líčí, všechny ty svoje budoucí zážitky a možnosti, tak jen tiše závidím...ty možnosti a tu svobodu...
Dalšími do party je trojice Španělů, zbylá trojka z Francie měla asi jen ten dvojhodinový výlet a pokračovala dále.Dosti rychle se stmívá (je kolem sedmé a již je skoro úplná tma), průvodci přinášejí bubínky, chvílí bubnujeme (i já), ležíme, koukáme na hvězdy, široko daleko nic jiného než jenom písek a hvězdy....nádherná atmosféra (romantika?:) Mé zkažené já, mi našeptává něco marockém kifu->hash...ale i bez něj je to úžasné! Kolem deváté je konečně Tadjin hotov...je to mega tadžín pro všechny...dobrý jako vždy...jen to maso bylo nějaké tuhé...hody končí melounem. Chystáme se již pomalu ulehnout, když někdo dostane nápad vylézt na nejbližší,dosti vysokou dunu...tadžín v břiše protestuje a moje nožky ještě více. Výstup je opravdu velice namáhavý, jdeme všichni bosky, docela hodně se bořím...hlavně, ze začátku, než zjišťuji, jakým způsobem jít. Není to nic snadného, když se člověk jedním velkým kromě skoro vůbec neposune dopředu a ještě musí vynaložit velkou energii, aby se vyhrabal z písku. Nakonec všichni vylézáme zhruba do půlky a hlavně španělská trojka sem myslím leze z posledních sil. Vynaložené úsilí, ale rozhodně stojí za to, jen tak ležíme na písku a kocháme se...v dálce pár ojedinělých světýlek, jinak ticho, tma a hvězdy...magicky čistá obloha...nevím jak přesně popsat tento stav a ty pocity a myšlenky, které se mi honily hlavou...klidné, očisťující, mystické...myšlenky odehrávající se mimo hektickou mysl běžného všedního dne...
Usínáme pod palmami...