[22:22, 14.9 - hotel Provence, já - nachlazen, unaven, ale přesto píšu; Luc - unavena,zdravá a sprchuje se]

Cosi mě lechtá na ruce...přemýšlím zda to je Luc nebo nee....takhle po ránu?...ještě k tomu leží na opačné straně...tak se na to podíváme...a co nevidíme?...on je to chrobákovitý brouček, takový malý, asi třícentimetrový...poměrně vylekám cukám rukou a jak je to broučisko velké, o to rychleji mizí...raději už nespím a kontroluji zda to nebyl pouze nějaký předvoj.
Vstáváme brzy, balíme, dáváme batohy do místnosti, kterou nám přidělili a vyrážíme na vodopády. Ještě na snídani berberské placky za 5Dh jedna. Na vodopády ještě nesvítí sluce, ale i tak je to nádherná podívaná, voda se tříští v několika pramenech z výšky 110 m. Fotíme a nemůžeme se vynadívat. Postupně scházíme až úplně dolů, ještě tu vůbec nikdo není, tak tu panuje takový klid a pohoda. Přes most přecházíme řeku a po různých cestičkách přecházíme menší vodopády a jezírka. Vybíráme si pěkné místečko a začíná obvyklá hra, kdo bude větší hrdina a půjde do vody, neboť voda je opět dosti studená, skoro bych řekl, že se blíží Atlantiku. Nakonec vyhráváme oba, ale vydržíme to tak 6 vteřin, voda se zdá hodně studená, respektive ona se nezdá, ona je! Luc se na druhé koupání moc nechce, ale já jdu, udělalo se totiž už docela teplo, tak už je to ve vodě snesitelné. Luc sbírá odvahu na skok z vodopádu, který je pod námi (3-5m), trošku ji hecuji, jdu s foťákem pod vodopád a Luc skutečně skáče - je dobrá! Já s vodou žádný kámoš nejsem, takže neskáči.:( Mezitím dorazili lidi co s námi jeli včera busem (a ujeli na taxíkem) a Luc jim předvádí jak se má skákat...je ve svém živlu. Slunce začíná docela pražit a i když se mažu o stošest, cítím, že se připíkám o stosedm. O půl jedné to balíme, protože chceme stihnout bus ve 14:30 z křižovatky a tam se jak známo dostaneme jenom taxíkem. Dosti jsme zanedbali pitný režim (1,5l pro dva na dopoledne), hodně to cítím, tak piji snad litr vody na ex.
Bereme batohy z místnosti, jdeme tam kde jsme včera vystoupili z taxíku a čekáme...nikde nikdo...Luc stopuje...je velký vedro...čekáme...kdosi nám říká, že odtud taxi nejezdí, že musím o 100 metrů dál...tam také nikdo nikde...lehká panika, je po druhé, stále nikdo a platit zase 25 Dh nehodláme! Konečně přichází volným tempem jakýsi chlapík a dvě anglicky mluvící slečny. Po menším chaosu s taxi nakonec jedeme za 8Dh/osoba, ale bohužel se zpožděním, nezbývá tedy nic než doufat, že bus pojede přesně...což bohužel jel, asi o deset minut jsme jej promeškali, tak opět na křižovatce.
Anglické pipky dávají špeka a neřeší to (mají s sebou místního amanta), ale nás to docela štve, páč nemáme špeka a chceme být dneska v Marakéši. Po špeku pipky oznamují, že jedou nazpět a jejich amant mi cosi zhuleně blekotá, že pohoda and peace in my mind...no dobrá, proč ne - ale jak se dostaneme do Marakéše? Borec co jel s námi z Ouzoudu, umí malinko anglicky a navrhuje jet za 25Dh do Demnatu a odtud by prý snad něco kolem čtvrté mělo jet. Po chvilce váhání bereme, protože čekat na zázrak v pustině na křižovatce nemá cenu a další bus jede prý až v sedm. Zajímavé je, že na křižovatce je hospoda plná lidí, přičemž nejbližší vesnice je na míle daleko. Renaultí herkou frčíme směr Demnat (asi 50km), když těsně před odbočkou míjíme náš autobus, hrdinný řidič na můj povyk obrací káru a za jízdy cosi gestikuluje na řidiče v autobuse. Je dobrej, ale bus je bohužel plný.:( Akorát projíždíme uličkami Demnátu, když v protisměru vidíme náš bus do Marakéše. Snad ještě za jízdy vyskakujeme, řidič divoce gestikuluje, pikolíci hážou bágly na střechu a už za jízdy naskakujeme do naprosto přecpaného autobusu někdy ze 60.let. No úlet, je zde pekelný vedro, ale lidi se tváří přátelsky, takže pohoda. Hnedle nato se v přední části strhává bitka, všichni tam divoce gestikulují a trochu se strkají. Nevím o co tam jde, ale vypadá to zajímavě. Jelikož byl zapojen i řidič, tak chvíli čekáme až se situace vyjasní a vyrážíme rychlostí blesku (max. 40km/h) vstříc Marakéš. Místní jsou takových menších postav, pro ně je koneckonců tento autobus určen, ale já docela narážím hlavou o strop. Po chvíli pikolík říká cosi nějakým lidem a ti nás pouští sednout. Až se cítím trapně, tady je to úplně jiné, pro cizince (v tomto případě i lidé z jiné části Maroka) je vždy místo. Lidé se přeskupí, žádné mračení, pořád se usmívají a jsou rádi (asi), že nás mohli pustit sednout. Zastavujeme u každého sloupu a za cca 3h jsme opět v Marakéši.
Batůžky dobrodružnou jízdu na střeše přežili a my také...skoro to vypadá, že ta nejlepší jízdy nás čekala až na konec.:) Rozhodujeme se, že půjdeme do mediny na náměstí Djamal El-Fna (sněm mrtvých) pěšky, kupodivu moc nebloudíme a za asi půl hoďky tam jsme. V blízkosti náměstí zkoušíme různé levné hotýlky, některé jsou plné, jiné zase drahé až nakonec vybíráme hotel Provence za 100 Dh/2os. Pokojík je sice malý, ale docela pěkný, teplá sprcha je na chodbě, takže OK! Rychle se ubytováváme, vyplňujeme přihlašovací kartičky a jdeme se najíst na proslulé náměstí El-fna. První co nás upoutává jsou stánky s pomerančovou šťávou, samy o sobě vypadají pěkně, tak to hned zkoušíme a šťávička je ještě lepší! (0,3 l za 2,5 Dh!!). Luc odchytává hned u prvního stánku sympatický týpek (nápadně hodně podobný tomu z rybího trhu v Savíře), tak zůstáváme. Já dávám jakousi bezmasou francouzskou směsku (rajče,okurek,lilek, koření) jménem Ratatouville (20 Dh) a Luc rybičku jménem Congre (15 Dh). Skromně myslím, že dneska jsem si vybral líp.:) S plným žaludkem se jdeme ještě flákat do mediny a jejích úzkých uliček. Klasicky na nás někdo furt volá, ale nereagujeme, až na to, kdy prodavač, poté co na jeho "hello" neodpovídáme, volá "Mr. Capitalist"! Tím nás dostává, docela se smějeme. A jelikož už jsme zase moc unaveni, tak jdeme spát.