[ 7.9.2004 - 23:23 hotel el-houda, Luc zase spí ]

Noc v poušti je prostě úžasná, hlavně ten klid a ticho...nějak napůl sami a napůl díky průvodcům se budíme kolem půl šesté, a to je akorát ideální čas na to abychom vyrazili, protože musíme být na základně docela brzo z důvodu, že potřebuje stihnout svoz do civilizace. Cesta je opět v pohodě, slunce pomalu vylézá, bohužel je trochu zataženo, takže to není úplně ono. Po příjezdu dáváme sprchu, balíme zbytek věcí a jako malou satisfakci si přivlastňujeme některé z pohledů co tam mají vystavené (darebáci je mají za 10 Dh!!) Dostáváme snídani, která se skládá z naprosto obyčejného menu: chleba, máslo, džem, káva a omeleta. Snídáme společně s Australanem, který odjíždí také s námi. Říkáme si zda nezapomněli na těch zbylých 30 €, tak děláme mrtvé brouky, ale mají dobrou paměť a tak bez problému platíme. Cesta zpět je nějaká kratší a po pěkné silnici, ale to moc neřešíme a jsme rádi, že jsme rychle na autobusáku. Aussie to má zaplacené už dopředu a my údajně ne, tak se chvíli hádám s řidičem a stejně nakonec platím dalších 15Dh/osoba. Kluci zvaní manažeři ,nám tu cestu ještě trocha přisladili.:)
Autobusák má být dle LP nový, ale moc tak nevypadá. Bus do Tinghiru nám jede až 11h. Ale ještě předtím se nás ujímají místní hustleři, že máme jet busem nejdříve do Errachidia a potom dalším do Tinghiru. Nám se to moc nezdá, mám dojem, že bychom si akorát zajeli a ještě platili 2x za bagáž. Aussiemu se to hodí více (jede do Meknése), tak se loučíme. Poprvé u něj vidím uzamykatelný batoh. Celou dobu co jsme přemýšleli jakým způsobem jet, jsme kalkulovali s tím, že jsme automaticky v Erfúdu, až nás čistě náhodou upozorní, že jsme v Rissání. Docela jsme překvapení. Máme asi dvě hodiny čas, jdu se tedy projít do města - zase to vše vypadá úplně jinak než třeba v Azru nebo Fesu, styl staveb a celková architektura je taková věžičkovitá, řekl bych koloniální. Mezitím se na nádru objevuje skupinka backpackerů, s jedním se dávám do řeči. Zjišťuji, že je z Irska, tak docela dlouho kecáme o všem možném, je mu dobře rozumět, takže dobré. Vykládá jak byl na Slovensku, kde se mu to velmi líbilo, páč je tam hodně levno. Skupinka má namířeno do Fesu, bus jim má jet v 10:00, ale nepřijíždí (!), tak místní kšeftaři zapracovávají a za chvíli se objevuje taxi. Docela dlouho se dohadují o ceně, která se jim moc nelíbí (170 místo 100 Dh je přeci jen rozdíl), ale nakonec stejně vyjíždějí. Náš bus má jet v 11:00,ale objevuje se už o půl, tak kupujeme lístky za 34 Dh/ks a platíme obvyklou taxu 10 Dh/batoh. Během čekání, dělám dobrý skutek a kupuji za 1 Dh docela dobré sušenky u postávajícího klučiny. Autobus má vyjet v celou, ale je sotva 3 a už odjíždíme. Hold i takové jsou marocké autobusy.
Za chvilku jsme v Erfúdu, kde strašně dlouho tvrdneme a místní kluk nám chce prodat nějaký berberský šperk a pouštní kámen (Desert Rose), každé za 1 €, což nebereme...později zjišťujeme, že to byla chyba, bylo to levné. Ještě se s námi baví nějaký lokál a dává nám vizitku hotelu el-houda v Tinghiru. Jak je zde dobrým zvykem, stavíme na každém rohu a každému, kdo vyvine to úsilí a doplazí se před práh svého domu a mávne...není proto divu, že cca 130 jedeme 4 hodiny. V Tinghiru jsem tedy okolo 15:00. Krajina kolem je docela nudná, nic zde není, a když píšu, že nic, tak opravdu nic. Jenom je viditelné všudypřítomné velké sucho, samé kamení a ani stopa po něčem zeleném. Tinghir je menší městečko, stavíme na náměstí a vybíráme si dva levné hotely. Jdeme na obhlídku, když nás odchytí maník z již zmíněného el-houda hotelu - vypadá docela slušně a i cena je v poho (35 Dh/os), takže bereme. Máme hlad, v pokoji je pekelné vedro, tak rychle mažeme na něco k snědku. Ještě zkouším vyměnit peníze (100 $ bankovku), ale v bance mi řeknou, že 1996 series nevyměňují, že mám prostě smůlu.:( Docela mě to překvapuje a je to další, spíše opět negativní zkušenost s americkými dolary. Luc bez problémů mění 40 € a jdeme do blízkého café na něco dobrého. Dost dobře nechápem, jak je možné, že v takové díře jsou ceny 2x větší než např. ve Fesu, ale co naděláme...Luc si dává rajčatový salát (10 Dh) a já berberskou omeletu (vajíčka, cibule, koření,olivy apod....dobré) za 15 Dh. Po jídle se vydáváme směrem ven z města, mrknout na pravidelný týdenní súk, cestou míjíme několik dalších bank, v jedné zkouším štěstí a naprosto bez problémů měním svoje dolárky. Také se na to divně dívali, ale měli čtečku s UV zářením, takže bez komplikací. Súk nacházíme, ale nic v něm...trh se zde sice konal, ale ráno a teď je skoro večer.
Cestou nazpět zastavujeme v "supermarketu" (na naše poměry taková menší samoobsluha) a kupujeme Coca-Colu (6,9 Dh). Během chvíle je litrovka prázdná a jsem docela nadšení...po týdnu kdy člověk pije kdejaké záchodové splašky (viz Azrou) je normálně opovrhovaná Cola docela dobrá...myslím, že můžeme z placu fungovat jako reklama místo Beckhama a spol.:) U autobusáku, pokud se tedy vůbec jednomu okénku na jakémsi dvorku dá takhle říkat, se dávám do řeči s místním chlapíkem, kterého se ptám na busy do Varzázátu (je to zde jen arabsky), až se posléze dáme docela do řeči. Provází nás uličkami mediny ( zajímavá je ulice mužů a ulice žen - obé jsou vyhraněné zmíněnému pohlaví...Luc se nebojí a do ulice mužů jde s námi) a židovské čtvrti ( dosti temné,úzké uličky mezi dosti chudě vypadajícími hliněnými domy ). Jak předpokládáme, ve finále nás vede do berberského domu, kde následuje čajík a koberečky...dalo se to čekat. Nic kupovat nehodláme, tak asertivně odmítám. Možná kdyby nebylo výletu na velbloudech, dalo by se o nějakém malém tepichu uvažovat, cena okolo 200Dh by už byla akceptovatelná. Luc dostává pravou berberskou pusu až to mlaskne a každý ještě jakousi marockou masáž - ta spočívá v tom, že nám někde něco na těle zmáčkne, nějak nás chytí, charakteristicky to křupne a tím se tělo uvolní...musím uznat, že to docela funguje. Následuje druhý mlaskanec a mizíme ven z mediny za kámošem našeho průvodce. Sedáme na čajík, kde nás seznamuje se svýma známýma, se všema si podáváme ruce, prostě můj přítel jen i tvůj přítel. Nás průvodce je Berber jménem Karim, je automechanikem a nyní má ženu v Belgii (co ta dělá to nevíme), chce se za ní příští rok podívat. Přidává se k nám další kámoš, který učitelem, tak toho využívám a ptám se na různé otázky ze školství, jako co se zde učí, zda je škola povinná, od kolik let apod. Začínám si pro dnešek z toho anglického plkání poněkud připitomělý a hlavně unavený, tak se tak kolem půl desáté loučíme. Stačíme ještě koupit žlutý meloun a zjistit, že neteče voda a asi ani nepoteče (všude je sucho) a jdeme spát...teda já chci jít spát, ale Luc jak si dá mátový čaj (dneska jich měla několik), tak je jako divá, dokonce se mi svěřuje s takovými intimními detaily, jako že nejvzrušivější je v podkolenních jamkách a na prstech u nohou. Raději to nezkouším a snažím se spát přemýšlejíc, zda je Kamča také vzrušivá v těch jamkách...:))