[ jojo už ve sladké domovině]

Cesta bez problémů, až skoro do rána máme kupé pro sebe, kromě poslední hodinky, kdy se k nám bez slova nakvartýroval nějaký týpek, který se zakryl ručníkem a usnul. Obecně zde neexistuje věta: "Je tu volno?", prostě pokud na sedadle nikdo nesedí a nebo není nějak zarezervované (kamínek, láhev, noviny), je automaticky volné. Zhruba v sedm přijíždíme na nádraží Tanger-Ville, je už docela pěkně. Ještě přerovnáváme nějaké věci v batozích a domlouváme se, že na Tanger už kašleme a jedeme rovnou na trajekt. Hlavním důvodem není ani tak naše lenost, ale fakt, že dirhamů už máme hodně poskrovnu. Před nádrem nás odchytávají taxikáři, kteří si snad myslí, že jsme úplně na hlavu padlí, když tvrdí, že nás tam odveze grand taxi a že nic jiného do přístavu nejede:) Jdeme tedy do prvního petit taxi, kde si taxikář dosti drze říká o 15 Dh za osobu! Docela se s ním hádám, protože takhle bezostyšně nás okrádat...nakonec, že mu dáme 15 Dh za oba. A to v autě už sedí další pasažér, který mu dá také to samé. Řidič lže jak když tiskne, že normálně se platí mnohem více, ale že tuhle cenu dělá jenom pro nás....dokonce nám tvrdí, že v přístavu se lístky neprodávají, že je musíme koupit někde u brány, idiot!:) Bullshit...dáváme mu to co chtěl a kašleme na jeho kecy! Jo kdyby tak mistr zapnul taxametr, to by to bylo hned jiné...:)Bohužel někteří lidé dovedou docela zkazit celkový dojem z Maroka.
Původně jsem si myslel, že lístky se prodávají před přístavem naproti směnárnám, ale tam jsou jenom kanceláře společností. Lístky se prodávají v prvním patře budovy. Tentokráte stál lístek 23,5 € (cesta nazpět je tedy levnější),chlapík nám ukázal kde kotví naše lodička, s tím, že má vyplout v devět. Nejdříve pro razítko na pasovou kontrolu a potom jsme hned šli na loď, která má tentokráte palubu, tak jsme se na ni ihned přemístili. Asi bylo málo lidí (možná trajekty převzali systém od grand taxíků), ale v devět se odjezd nekoná, setrváváme tedy v pohodové nečinnosti (snídaně a meloun jako zákusek) a teprve až kolem desáté vyplouváme. Asi hodinu odvážně setrváváme na horní palubě, kde ale docela silně fouká, takže nakonec vyměkávám první já a přesunuji se o kousek níže, kde už je přece jenom snesitelněji. Loď jede docela pomalu, tak jenom tak smutně koukáme na vzdalující se břehy Afriky a je nám docela líto, že už musíme jet domů. Ve skutečnosti Afrika je vidět z lodi po celou dobu.:) Pořád docela fouká, což ideálně maskuje pražící slunce, které mě opět nemilosrdně spaluje...Není co dělat, tak koukáme na moře, v kterém spatřujeme (asi) delfíny...prostě rybky, které skáčou nad hladinu a jsou těm delfínům snad i podobné. Luc má opět velkou radost!:)
Cesta trvá tentokráte o 1h více -> 2,5h, v Algeciras jsme ve 12:30, respektive 14:30 evropského času a náš den má jen 22h.:( Procházíme detektorama a ihned nabíráme směr vlakové nádraží, kde si hodláme nechat zavazadla. Klasická úschovna zde sice není, ale mají zde uzamykatelné skříňky. Stačí si koupit žeton za 3 € a ten vhodit do otvoru u skříněk. "Levné" a jasné. Slunce spalovává a spalovává až mě spálilo...levá ruka je nějaká nápadně rudá a ještě k tomu mně je zase dosti divně, hlava bolí a mám rýmu, že nevím co s ní. No nějak už to přežiju, tak vzhůru na Gibraltar. Autobus jede ze stanoviště přímo před nádražím, dle jakého jízdního řádu, to těžko říct - nám bylo řečeno, že každou půlhodinu. Bus je lehce poznat podle zelené barvy a označení La Linea (hranice Španělska a Gibraltaru). Autobus je to pěkný, jízdné už tak ne - 1,6 €, asi jsme po Maroku nějací zmlsaní. Asi za půl hoďky jsem na místě, teď už stačí jenom vyjít před autobusák a proslulá "the rock" je před námi. Prvním překvapením, které nás zde čeká je, že zde je skutečná hranice, nic symbolického jak už je nyní v EU zvykem tu není. Druhé překvapení je důkladná kontrola a to hlavně nás. Asi vypadáme podezřele, naše pasy ještě nemají ten unijní šmrnc, tak si nás bere horlivý celník na povel. Asi i moje chyba (říkal jsem mu, že jsme byli v Maroku etc.) zapříčinila, že nám začali docela důkladně prohledávat zavazadla. (Lucce prohledal i penál na tužky a mně komplet příruční taštičku) Nevím snad si ten horlivec představoval, že máme batoh plný hašiše, nevím...ale každopádně to bylo nepříjemné. Prostě jsme pořád v EU ještě jakási druhá kategorie, možná (určitě) mít oficiální pas EU tak není problém. Buzeraci jsme přežili, tak se vydáváme podívat co je Gibraltar zač. Přistávací dráha, kterou protíná silnice...hmm, dobré. Asi když má přistát nějaký ten čmelák, zavřou se závory jako když jede vlak a čeká se. Fotíme skálu a jdeme dále, všude krámky se suvenýry, kosmetikou, hadrama, cigaretami a alkoholem. Je to zde všechno (cigára,chlast o 50%) skoro neuvěřitelně levné, pravděpodobně bez cla. Gibraltar je jeden velký futy free shop, který je ale např. co se týče potravin, pořádně britsky drahý. Za dvě bagety, trochu salámu, zlevněnou čokoládu Cadbury a burskou pomazánku přes 200 je docela dost. Jinak zde celkem nic moc není, na skálu se nám šplhat nechce, tak se obracíme nazpět. Je to svým způsobem také kulturní šok, z dá se říci rozvojové země hopem do rozvinuté a blyštivé ekonomiky. Ideálně stiháme autobus, který teď jede snad 3/4h do Algeciras, kde už nám nezbývá nic zábavnějšího na práci než čekat a čekat. Chvíli s náma čekají i dva čeští taťkové na cestách (evidentně FIPkaři), tak se raději spolu moc nebavíme, aby se náhodou nechtěli družit.:o) Estrellu nám přistavují až ani ne hodinu před odjezdem a opět procházíme detektory. Shodou okolností máme stejné kupé jak při cestě do Algeciras, které tentokrát sdílíme s sympatickým mladým párem z JAR. Chvíli kecáme co, kdo a jak a dozvídáme se, že v roce 2010 je v JAR MS ve fotbale, a že je tam sice nebezpečno, ale jinak krásně. Říkají, že to mají s cestováním docela těžké, vždy musí dokládat zajištěné ubytování, hodně peněz, jinak víza nedostanou. Pár (řekl bych na svatební cestě) vystupuje ve dvě ráno v Cordobě a my se pohodlně usazujeme v kupé a spíme...