[10.9.2004 22:12 Essaouria, nějaký privát, Luc mimořádně nespí]

V chýši je vedro, venku je vedro a fouká silný vítr, ale nějak spíme. Toliko meteo pro dnešní noc. Probouzím se kolem šesté a jdu sepisovat bláboly tohoto typu a také zkouším naivně fotit dva pěkné pávy, kteří se tu producírují. Ty dvě potvory to snad tuší, no prostě vždy přesně v ideální okamžik se rozhodnou někam utéct. Tak zase pár fotek zkažených. Nikam nepospícháme, takže teprve až kolem desáté vyrážíme směrem Amezru. Panuje strašně divný počasí, je velký vedro a přitom mlžný opar, takže vzduch je tak jaksi doběla. Cestu si zkracujeme přes vyschlé koryto řeky Draá (naposledy zde tekla voda před třemi lety, kdy byly velké deště), kde potkáváme stádo velbloudů, které se zde hodlá asi pást. Luc neváhá ani okamžik a okamžitě fotí, vypadají opravdu úžasně a v té své výšce i docela vznešeně. Za mostem se na nás nalepují dva místní výtečníci...ne takoví ti normální, které lze setřást ignorací, tihle byli nesetřasitelní - žádná z osvědčených taktik nezabírala, dokonce jsme s nimi začali mluvit jenom česky, zkoušel jsem zvýšit hlas, prostě na nás byli pořád nalepeni a pořád něco vykládali. Říkali, že nechtějí žádné peníze (a to je v těchto krajích divné, až podezřelé...), ale chtějí nám zde vše ukázat a pokecat si anglicky. Tak nakonec podléháme a necháváme se provázet židovským mellahem, kde se dodnes vyrábějí stříbrné šperky. Akorát nyní již tuto činnost po Židech vykonávají Berbeři. Vypadá to zde docela drsně, uzounké uličky a vysoké hliněné baráky. Vypadalo to zde tak nějak více opravdověji africky, mnohem více přirozeněji. I když i zde je to o penězích a turistech, zavádějí nás do muzea, kde nám ukazují jak se co vyrábí. Mají zde docela pěknou výstavku všeho možného, ale my nic nekupujeme. Popravdě řečeno, i kdybych měl po kapsách tisíce Dh tak bych moc nenakupoval, ani mně ani Luc se tyhle mohutné šperky moc nelíbí. Ale jinak je to zde příjemné, nijak na nás nenaléhají, prostě ukážou a když nic nechceme, tak rozloučíme a pohoda. Poté co se vymotáváme z uzounkých uliček, kluci nás směřují do palmérie, kterou se dostaneme nazpět do Zagory. Procházka je to pěkná, všude kolem datlové palmy a ani takové vedro zde nepanuje. Abychom se klučíkům trochu zavděčili tak s nimi děláme společné foto a chvíli si s nimi i vykládám. Luc mezitím využívá přebytků energie a snaží se vylézt na palmu, docela jí to jde, i když vyleze jenom asi do půlky, protože se jí roztrhli kalhoty. Jak kluci slíbili, tak i činí a trhají pro nás datle. Myslím, že stejně jako já i Luc jí čerstvé datle poprvé - jsou docela dobré, ale hrozně moc sladké, takže se jich naráz zrovna moc sníst nedá.
Nazpět v Zagoře se chceme již rozloučit, ale kluci nás ještě přemlouvají na návštěvu jejich obchodu. Čas máme, tak proč ne, aspoň bude nějaká legrace. Dostáváme uvítací čajík a začíná předváděčka všeho možného místního sortimentu (šperky, korále, oblečení, turbany apod), dokonce nás oblékají i těch jejich hábitů a turbanů. Naznačujeme jim, že nebude nic kupovat, ale to jim nestačí, tak co takhle něco vyměnit...nejdříve to je něco za něco (to by šlo), ale když dojde na věc, tak to změní na něco za něco + naše peníze, na což samozřejmě nepřistupujeme. Takže škoda, i když zde už bych si myslím docela vybral...Loučíme se a rychle ještě kvačíme k místní slavné ceduli "Timbuktoo 52 hours" - ani jeden nevím co znamená, ale stejně se u toho fotíme, páč v průvodci píšou, že je to móóc známé. Jak se tak rozhodujeme jak zapózovat, přijíždí auto s turisty, ani se neobtěžují zvednou zadek, fotí rovnou z auta a odjíždějí...docela hnus, snad takhle neskončíme. Jdeme pro batohy na recepci, trochu se umýt a na autobusový dvorek. Víme sice, že bus má jet v 15:00, ale v těchto krajích člověk nikdy neví, co kdy a jak. Je to divné, ale plno lidí zde hned ví, že jsme z ČR...asi se to rychle rozkřiklo, nebo nám snad tak čouhá sláma z sandálů?:)
Místní busdvorek je opravdu mimořádně repre...krásně africky humusový...tak sedáme na bágly a pozorujeme mísťnáky, kteří si dělají legraci z místního blázna. Třetí se blíží, na příjezd nějakého autobusu to moc nevypadá, tak se ptáme nezávisle na sobě několika lidí na bus do Varzázátu a všichni ukazují na zelinkavou herku (náš tajný tip opět vyšel), tak nasedáme a dáváme naše milé batůžky na střechu (opět za 10 Dh). V buse je jak v prádelně (dokonce i místní se potí) a ten idiot=šofér opět zastavuje všem líným vesničanům, kterým se nechtělo dojít na busdvorek. Nejdříve si myslím, že si z nás ožralý (nevídané v Maroku!) pikolík dělá legraci, když tvrdí, že bus nejede tam kam chceme, ale do Agadiru...bohužel nedělá, o hloupý vtip se nejedná, ten bus jede do Agadiru a vyhýbá se Varzázátu. Docela zrada, přemýšlíme co dál...buď rovnou do Agadiru (to zavrhujeme, protože bychom tam dorazili někdy vprostřed noci) a nebo s nechat vysadit v půli cesty v městečku Agdz (to bereme), kde si vezmeme taxi nebo zkusíme stop. Hned po výstupu bez problémů nacházíme taxík, který je zatím poloprázdný, takže čekáme na zbylé spolucestující (celkem 6+řidič). Za dvacet minut je auto plné, platíme výběrčímu 23 Dh/osoba (peníze nevybírá řidič, ale vždy nějaký "boss") a vyrážíme vstříc serpentinám s tradiční vírou v dobrý technický stav vozu a malou ospalost řidiče.:) Ve Varzázátu jsem asi o půl osmé, taxík jede až na své stanoviště, které je hned vedle autobusáku, takže to máme docela pohodlné. Tedy to de facto vyšlo stejně jak finančně tak časově. Vyhlídnutý autobus má jet až ve 22:30, tak sedáme a jdeme sehnat něco k jídlu. Nabídka je slabší, tak beru zavděk jakousi obyčejnou, ale moc dobrou plackou a Luc nachází stánek s Keftou (pomleté maso,cibule,rajčata,hranolky a to vše ve chlebu) za 15Dh, která je jako obvykle moc dobrá. Dosti hodně divně vypadají stařena si k nám dává jakýsi pytel s hadrama, vůbec nevíme co to má znamenat, ale jakmile se s tím pohne, tak se značně strašně čertit. Ještě se za náma stavuje nějaký lokál, že chce přepsat emailové adresy do notýsku, moc nechápu proč to potřebuje, ale přepisuju mu to...na nádraží ve Varzázatu se dějí samé divné věci, a to není dnes ještě zdaleka vše.
Asi i díky nějakému osvícení se jdu zeptat na lístky do Agadiru na náš bus a zjišťuji, že je vyprodáno, naštěstí turisté jsou zde pod dohledem, tak se mě ujímá okamžitě jiný agent, který mi prodává lístky (80 Dh) na bus ve 23:00. Babizna co si k nám dala věci se začíná zčistajasna přesouvat na naše místo, rozbaluje si nějaké věci, vypadá to jako by si zde hodlala rozestlat...A jelikož vypadá dosti nepřátelsky a nesympaticky, tak se raději za ohlasu místních (mají z toho docela legraci) přesunujeme jinam. Bába nás vyprovází zlostnými posunky, pliváním a dalšími rozhodně ne mírumilovnými gesty. Vůbec to nechápeme, místní asi také moc, ale mají z toho docela srandu. Asi to mělo souvislost s tím prostorem před modlitebnou, ale to si jen domýšlím, protože jsem se na to chtěl optat, ale jak na potvoru nikdo z přihlížejících neuměl anglicky. Opět se stěhujeme, tentokráte na lavky, kde si k nám přisedá mladík, který chtěl přepsat ty adresy. Babizně se to na zemi asi přestává líbit a stěhuje se nazpět na lavičku a přímo k nám. Vůbec jí nevadí, že lavice je plná, sedící lidi prostě odstrčí. Raději v předtuše problémů se klidíme a přijímáme nabídku čajíku. Bába opět něco zlostně nadává a zase dělá jakási hodně divná gesta (na požádání předvedu!:o)), přičemž mám sto chutí jí na tohle odpovědět vztyčeným prostředníčkem, ale raději se zdržím, přece jenom jsme v cizí zemi a občas jsou zde reakce lidí dosti nevyzpytatelné.
Čajík není, tak dáváme kafčo a začíná jedna z nejvíce úžasných multikulturních akcí co jsem kdy zažil. Azíz hovoří arabsky, berbersky a francouzsky a my česky, anglicky a německy (tedy společný jazyk zde jaksi není), ale přesto snad dvě hodiny kecáme o všem možném!! Avíz kreslí na papír, různě domýšlíme, je to prostě hra o představivosti a jazykovém důvtipu. Mimo jiné si necháváme napsat svá jména v arabštině a berberštině a dozvídáme se spoustu zajímavých věcí, prostě super. Azíz je Tuareg, bydlí někde v blízkosti Merzougy a vlastní 36 velbloudů, které chce vyměnit za Luc. Já na to, že pod 100 nejdu (jsem to, ale hrdina), obchod se tedy nekoná a já meškám jedinečnou možnost na zbohatnutí!:) O půl jedenácté jdeme hledat autobus a k mému naprostému zděšení je to naše noční autobusová můra, asi 40 let starý DAF jak jinak, zelenkavé barvy.:( A aby toho nebylo málo, bus je samozřejmě narvaný. Naštěstí místní jsou k cizincům ohleduplní a pouštějí nás sednout na sedadlo hned vedle zadních dveří. Kde je sice plno místa na nohy, ale silně tam z venku fouká a jako vždy každou chvíli někdo nastupuje a vystupuje. Nadávám jako špaček a pevně se rozhoduji, že příště jedem CTM (státní autobusová společnost, nové autobusy) i kdyby trakače padaly. Co je moc to je příliš, vůbec mi nevadí cestovat s normálními lidmi,spíše naopak, ale v noci se chci přece jenom vyspat...