[ 22:05 11.9. Savíra, po nákupech unaveni, Luc myslím už zase spí, takže já zase píšu... ]

Jak cesta začal, tak i pokračuje. Z jedné strany na mě táhne ode dveří, z druhé se na mě tiskne nějaký černoch a aby toho nebylo málo, tak autobus poskakuje jako splašená koza a my s ním. Kolem druhý se uvolňují dvě místa v poslední řadě, takže se stěhujeme. Jinak než z bláta do louže se to charakterizovat nedá, zde je prozměnu pekelný vedro a strašně málo místa na nohy. Snažím se to nějak přežít, to se také s vypětím všech sil daří a již v půl páté ráno přijíždíme na autobusové nádraží Agadír-Inezgán (Inezgán je městečko kousek od Agadiru, kam lze dojet taxíkem. Je také možné vystoupit až v Agadiru, to záleží zda tam bud zajíždí) Na nádru to docela žije, kavárny a jídelny jsou plné, mezitím kupa posedávajících a různě bivakujích lidiček, do toho prodavači,autobusy...no prostě klasika.
Zjišťujeme, že do Savíry jede bus až v šest, tedy máme 1,5h na to dozhodnout se zda zůstaneme den v Agadiru a nebo pojedeme ihned do Savíry. Aby se nám líp rozhodovalo, tak si objednáváme čajík (konvice 10 Dh - servírováno jako polotovar: konvice s horkou vodou,trsy máty a hrouda cukru) a po konzultaci s LP se rozhodujeme, že pojedeme ihned dál. Narozdíl od Savíry nám nikdo Agadir nedoporučoval a počasí je také dost nic moc. Nevím, který autobus to je, tak se ptáme chlapíka zevlujícího u pokladen a ten nám vypisuje lístky za 50 Dh (!). Zdá se to nějak moc, ale nijak neprotestujeme (chyba!) a jako ovečky klusáme za maníkem kamsi dozadu. U busu nás předává klasickému pikolíkovy a ten nás chlápek zde vyměňuje svoje lístky za ty pravé. Takže nás docela šikovně obral.:( (Poučení pro příště nechť je, nekupovat lístky u náhodného zevlouna, ale až přímo u autobusu nebo nejlépe až v autobuse). Autobus je poloprázdný, tak každý sedáme jinam a snažíme se usnout. Cesta je nudná, snad kromě berberských kozenek, které nás naprosto dostávají tím, že umí lézt po stromech. Za 4,5h jsme v Savíře a jak se dalo čekat je docela dost chladno, skoro poprchává a fouká vítr. Částečně díky obecné únavě a rozespalosti a také Lucčině dezorientačnímu smyslu docela vydatně bloudíme, chodíme úplně z cesty, poprchává, takže nálada pod bodem mrazu. Nakonec se vracíme na jediný nám známý záchytný bod a s pomocí strážníků konečně nalézáme medinu, kde už je orientace docela snadná. Vydáváme se hledat hotel Smar (nejlevnější doporučený v LP), kde mají bohužel plno, naštěstí nás při cestě zpět odchytává místní, který nabízí hotel za 150 Dh. To samozřejmě odmítáme, tak se chvíli domlouvám s nějakou ženskou, která nás posléze odvádí do svého (asi) bytu, kde nás v jednom z pokojíků ubytovává. Vchod do baráku sice vypadá hrozně, ale jinak to jde, jsme už docela unavení, takže za 120 Dh/2osoby bereme.
Dáváme sprchu, která je dni stráveném na koženkových sedadlech více než nutná a vyrážíme vstříc medině a něčemu dobrému na zub. V jedné z bočních uliček nacházíme rybí jídelnu,chvíli jen tak koukáme, až nás pingl vybídne, ať jdeme do horního patra, kam nám posléze přináší dva kusance moc dobré rybky (20 Dh), obvyklý rajčatový salát a chlebík. Po jídle jdeme zpět na pokoj, usínáme a teprve až kolem třetí vyrážíme podívat se k Atlantiku. Nejdříve procházíme přístavem, kde se staví a reziví lodě a potom prochajda po docela dlouhé písečné pláži. Je docela zima, ale přesto se pár jedinců koupe. Jdeme až na vzdálený cíp pláže, je to docela dálka, nikam nespěcháme, prostě pohoda. Mezitím mi došla sms, že mě vzali na odvolání, tak hnedle po návratu běžím na Internet do kavárny Espace (10 Dh/h). Mají zde zatím nejrychlejší připojení, ale opět arabskou klávesnici, takže opět píši jako hotentot. Luc zase spí, ale daří se mi ještě vystrnadit ven do večerní mediny. Okukujeme různé krámky a stánečky, prostě vychutnáváme atmošku mediny. Nejvíce nás ovšem zaujme stánek s vařenými šneky, které skoro bez váhání ochutnáváme. Za 5 Dh velká miska, plná malých (a dobrých) šnečků, kteří jsou vařeni v pepřovém nálevu. Dostáváme párátko, kterým se milý šneček nabodne a vytáhne z ulity a sní. Šťáva, která je v ulitě se ještě vypije. Musím říct, že to není špatné, je nutno si zvyknout na specifickou chuť a hlavně zapomenout na (v mém případě) dětské závody se šneky a říkanku "Šnečku,šnečku vystrč růžky", páč tihleti už růžky rozhodně nevystrčí. Asi je to zde bráno jako lahůdka, protože stánek je neustále v obležení.
Druhým dnešním hitem jsou hrušky, tak si dvě kupujeme a kupodivu musíme konstatovat, že chutnají stejně jako české hrušky. Ještě chvíli bloumáme a jdeme do našeho bytečku, kde již agilní bytná ubytovala další dva lidi v druhém pokojíku. Jsou to dvě Australanky Megan s Suzan, tak chvíli kecáme, ale buďto nejsou moc ukecané a nebo mi nerozumí, ale nic moc. Říkají, že dneska potkali český pár, s kterýma byli v Marakéši. Já zase, že jsem potkal lidi, s kterýma jsme byli na Sahaře.
Hold Maroko je malá země...