[9.9.2004 07:08 v Zagoře, mouchy lítají jako šílené, vlaštovky mé milované, kde jste?? Jinak je ještě docela snesitelně, kolem 25 stupňů (můj odhad) tak jdu psát, Luc má umyté vlasy, tak leží v chýši a asi přemýšlí...]<

Zdá se mi, když zvoní budík, že spím přece jenom nějak moc krátce...a ono opravdu...Luc nařídila mobil( budík) na šestou hodinu evropského času, a to jsou čtyři hodiny místního...stačím akorát poděkovat a zase usínám...
O dvě hodiny později již skutečně vstáváme, v mžiku jsme sbalení a bez snídaně chvátáme na autobusový plácek. Akorát jsme malinko zdrženi našimi berberskými hoteliéři, kteří samozřejmě spí jako zařezaní a hotel je zavřený. Naštěstí šéf spí ve vstupní hale, tak ho nějak probouzíme a platíme za ubytování. Platíme dle původní taxy 140 Dh, ale vrací nám, takže nás nakonec ubytko stálo krásných 30 Dh/osoba. To je docela OK, když uvážím, že skoro celou dobu netekla voda. Ale zda nám chtěl doopravdy dát slevu, nebo byl jenom tak rozespalý, toť otázka...:)
Jakmile přicházíme ke stanovišti autobusů, všímají si nás pikolíci a z dálky na nás mávají, ať si pospíšíme, že autobus odjíždí, neváháme a již skoro za jízdy naskakujeme. Autobus má namířeno do Marakéše přes Varzázat, máme tedy chvilku na to rozmyslet se kam pojedeme. Po promyšlení všech alternativ se rozhodujeme jet do Varzázátu s tím, že se tam rozhodneme i podle spojení zda jet do Zagory nebo případně Agadiru. Je to zase asi jen 130km, ale i tak jedeme tradiční 4h...už nás to nijak nepřekvapuje, již dle ceny se dá odhadnout jak dlouho se pojede, platí přibližně 10Dh rovná se hodina cesty (orientačně). Po příjezdu do Varzázátu se rozhodujeme na základě slušného spojení dnes cestovat ještě do Zagory a až zítra přes noc do Agadiru. Bus nám jede až o půl druhé, tak nastává čas klasické nudy, já si čtu a Luc dělá co asi, milý čtenáři...? No přeci spí, není jí totiž dnes nějak dobře. Dáváme opožděnou snídani, menu se skládá z výborných neplněných koláčů (2 - 2,5Dh) a takové zajímavé buchty plněné medem za 4Dh. Čas ubíhá pomalu, tak nám aspoň čekání "zpříjemňují" vyřvávající prodavači lístků jednotlivých společností, jejich "Rašídia,Rašidia,Fes,Fes,Fes" nám ještě dlouho zní v uších. Půldruhá se blíží, tak kupujeme lístky za 35 Dh, platíme 10 Dh za batohy a jak už je pěknou marockou tradicí vyhledáváme tu největší rachotinu co zde parkuje, aby nás odvezla směr Zagora. Ale jsme již zvyklí, takže nás to nerozhodí, stejně jako fakt, že bus je opět plný. Ještě, že jsme ti bílí turisté, místní nám tak ihned uvolňují místa, takže pohoda, příjemně se smažíme a teprve až ve 3 vyjíždíme. Projíždíme opět krásnou krajinou, ať se dívám kamkoliv, tak nikde nic není, ani stopa po něčem zeleném, jenom skály a kamení. Ale i tak je to nádherná podíváná! Přejíždíme opět nějaký horský masiv, je to docela zatáčkovité, takže nezbývá, než na těchto ne moc širokých silnících držet řidiči palce a doufat, že brzdy pracují tak jak mají.:) Řidič si je toho asi vědom, tak preventivně brzdí motorem, přece jenom 4 křížky na kapotě jsou čtyři křížky... Pikolík rozdává blicí sáčky a asi dva lidi toho využívají, Luc zase spí. A probouzí se akorát při sjezdu do údolí, kdy se otevírá pohled na silnici, která končí a za ní spadený most....opravdu optimistické probuzení. Maročané moudře usoudili, že oprava nemá cenu, takže vybudovali silnici jinde...ale i tak to vypadá dosti zajímavě. Začíná být čím dále větší vedro, znamení, že přijíždíme do pouštní oblasti...hory konečně ustupují a my vjíždíme do údolí, kde se ráz krajiny mění. Okolo koryta řeky Draá jsou palmové háje, vůbec vypadá to jako u nás les, akorát zde jsou palmy...také vesnice mají zase jiný charakter, jsou to povětšinou hliněné chatrče, které tvoří s ostatními takové celistvé společenství. Bohužel to má nevýhodu, že snad v každé zastavujeme, i několikrát a nabíráme a vyhazujeme vesničany. Opravdu moc nechápu, proč se každý musí nechat dovézt až před barák?:) Po 180km a 4,5 hodinách jsme konečně v Zagoře na místním autobusovém dvorku. Už v autobuse jsme slíbili černouškovi, že půjdeme s ním, že jeho rodina má hotel za 40 Dh/os. Jdeme s ním, říkáme si, že když se nám to nebude líbit tak půjdeme jinam. Pro klučíka přijel na nádraží tatík, tak se dokonce i vezeme. Zepředu to vypadá jako klasický hotel, ale nás vedou do zahrady, kde nám ukazují takový pěkný skromný domeček, který se nám moc líbí. Ubytování bereme, nastěhováváme se a skoro současně dáváme pořádnou sprchu, páč aspoň já jsem se už cítil jako chodící kupa hnoje...
Klučina i jeho tatík nás pořád lákají do své "office", moc se nám tam nechce, neboť je jasné, že to budou velbloudi nebo nějaká veteš na prodej, tak se vymlouváme, že jdeme na jídlo. Kluk nám ve městě chytře nadbíhá, už není jiná možnost, tak jdeme. Správná byla možnost druhá - veteš, cetky - následuje čajík a fotečky spokojených výletníků na velbloudech. Když vidí, že to nás nezajímá, vytahují různé šperky, ale celkem suše je stíráme, tak nám dají pokoj a jdeme. Již poněkolikáté chtějí koupit moje hodinky a mobil...naivkové.:) Procházíme hlavní bulvár, ale nikde nic pořádné na jídlo, pořád jen samé koberce a kšefty pro turisty. Je dosti velké vedro, pořád na nás někdo pokřikuje a každý se spíše mračí...vůbec je to zde takové nokturno, díky vysoké teplotě (kolem deváté je tak třicet stupňů) a takovému zvláštnímu oparu se vše zdá jakoby zamlžené, skryté v dáli a prachu...
A stejně jako v Tinghiru je to zde dvakrát dražší jak ve Fesu, Luc si nakonec dává omeletu za 15 Dh a já tadžín s citronem, kuřetem a olivami za 35 Dh (!), plus čajík za 6 Dh (!) Je to zde dražší, takže přichází opět na přetřes otázka peněz...zjišťujeme docela nemilou skutečnost, že prostě s penězma co máme tak nevyjdeme.:( Pokud se nepodaří výběr z mé Visa elektron, bude pravděpodobně následovat ono známé rčení z Pulp Fiction o uších a sračkách:) Na náladě večera to nijak nepřidá, ale brod je ještě daleko, takže zatím žádné stahování kalhot se nekoná...