[ 18:17 hotel el-Salam v Azrou, Luc spí a já přemýšlím zda neaplikovat Endiaron a Imodium....)

Po snídaní z domácích zdrojů (zase ten hnusný salám) se vydáváme do mediny. Zde ve Fesu se nacházejí dvě mediny: Fes al-bali a Fes al-jdid, přičemž my máme nejdříve namířeno do al-bali. Vzhledem k tomu, že máme ubytko ve Ville Nouvelle, nezbývá nám nic jiného než hrdinně čapnout průvodce (resp. hlavně mapu v něm) a vydat se kýženým směrem). Rozhodujeme se tedy jít po Ave de Liberté s tím, že dorazíme do mediny odněkud z boku. Plni odhodlání a nezdolného elánu se vydáváme po asi nejrušnější ulici směrem, který si myslím, že je správný a kde by měla časem následovat odbočka do mediny. Ale ouha, vzdálenosti na mapě v LP docela matou...skoro se mi zdá, že na mapě je chvílemi použito několika měřítek. Přibližně po třech 3 km chůze s pomyšlením, že za zatáčkou už ta odbočka přece musí být a náhlém znatelném úbytku pěšího obyvatelstva, zjišťujeme, že asi skutečně jdeme špatně, respektive jsme úplně mimo a ta první odbočka, kterou jsme míjeli byla skutečně ta správná. No pár kilometrů po ránu ještě nikoho nezabilo!
Rezignovaně chytáme petit taxi (červené) a snažím se řidiči s pomocí mapy vysvětlit, že chceme do mediny - řidič si to, ale nějak špatně přebral (pravděpodobně mu byla mapa stejně nesrozumitelná jako nám) a místo toho nás odvezl nazpět do Ville Nouvelle, skoro na stejné místo odkud jsme vyšli. Tahle sranda nás nakonec stála 7 Dh. Nyní už nekompromisně ukazuji taxikářovy medinu a nejslavnější bránu Bab bou Jeloud. Řidič naštěstí chápe a my jen stačíme sledovat rychle naskakující taxametr, páč se nám zdá, že zde ve Fesu to běhá nějak rychleji, co se dá dělat, platíme 10 Dh. Po výstupu ještě před bránou na jakémsi náměstíčku se nás ujímají různí otrapové a průvodci, ale celkem v poho je setřásáme (ignorace) a jdeme dále vstříc chaosu mediny.
Přidávají se děcka, která chtějí "provázet", ignorace je stejně jako v předchozím případě, rychle setřásá. Medina ve Fesu je doopravdy veliká! Snažíme se jít po trase v LP, ale brzo se naprosto ztrácíme, tak na trasu kašleme a jen tak chodíme, míjíme stovky maličkatých a velmi stísněných stánečků a obchůdků , která se nabízejí snad vše myslitelné i nemyslitelné co lze jenom prodávat. Jenom zíráme a pomalu se šineme, až nějak dorazíme na súk (=trh) s hennou a k Nejjarinskému muzeu, kde nás stejně jako ostatní bílé turisty odchytávají nadháněči a vedou směr koželužny.
Procházíme skrz kšefty s koberci a koženými výrobky až na terasu odkud je krásně vidět na samotné koželužny. Nádherné i když poněkud smradlavé! Kůže se zde barví v obrovských kádích, vypadá to skoro jako za středověku. Pokračujeme dále do mediny, okukujeme různá řemesla, řemeslníci (kovotepci, tkalci, řezbáři apod) v obchůdku vyrábějí a rovnou prodávají své výrobky. Zajímavé je, že např. za šicím strojem lze ve většině případů spatřit muže. Ono přece jenom dělba práce je zde asi trochu jiná, nebo, že by to bylo tím, že muži jsou na šití šikovnější?:) Jak tak bloudíme, ocitáme se, i přes mé přesvědčení, že jsem někde v hloubi mediny, zase na začátku naší trasy u brány Bab bou Jeloud. Po osvěžujícím čajíku se jdeme více doprava se mrknout co se zde nachází zajímavého (nic), cestou dávám(e) bagetu s rybičkami plus velké množství různých přísad, celkově 15 Dh a hodně moc dobré. Kousek od občerstvení vidíme ceduli "Cyber", která značí internetovou kavárnu, tak toho využíváme (půl hodiny=6Dh) a posíláme nějaké sms a emaily nebohým rodičům, přítelkyním a přítelům, ať vidí, že žijeme, máme se dobře a hurá opět do víru mediny podruhé. Luc se ujímá mapy, chce vidět vše co je na mapě vyznačeno, což se jí nedaří, ale aspoň se dostáváme k mederse as-Saffarine a Karajúnské měšitě a universitě. Nějaký klučina nás vyvádí skrz prodejnu s koberci na terasu, kde je docela fine výhled na medinu a okolí. Do kobercárny raději nejdeme (majitel nás vítá českým "Vítám Vás") a zase se touláme nazdařbůh a nasáváme atmosféru, až mě tak bolí nožičky, že si sedám a nikam už nehodlám jít,což se ale vůbec nelíbí Luc, páč má dneska nějak moc energie...nakonec doklopýtám k jakémusi dědulovy, který provozuje kavárnu, kde si poprvé dáváme pravou marockou kávu. Podává se v malých skleněných sklenkách a aby to nepálilo je k dispozici velmi šikovné držátko z kůže. Káva je to silná, ale jinak moc dobrá a také myslím, že neslazená - stála 5 Dh a docela nás oba dva nakopla! Přes obvyklé velmi chutné stánky z masem (nedovolili mně je vyfotit, že by se bály hygieny?:) a stánky s ovocem a zeleninou se dostáváme až skoro ven z mediny.
Je to místo mimo oficiální trasu a je to vidět, je tu plno odpadků, sáčků a smetí - no prostě klasickej bordel, který s podvečerním sluncem a afrických chaosem dotváří neopakovatelnou atmosféru. Všímáme si vpravo malého náměstí, které ani není zakresleno v mapě a již na první pohled vypadá dosti divně. Jsou zde samí chlapi a všichni velmi divně koukají a nezvykle se mračí, oba z toho máme dosti divný pocit, tak raději jdeme ven. Zda to byl nějaký černý trh, něco s hazardem, drogami nebo to byla náhoda...kdo ví...?
Vycházíme již úplně z mediny a před námi se vynořuje oslepující moře bílých náhrobků, kterými je poseto protilehlé návrší. Na hřbitov se nesmí (patrně je lepší jej ani nefotit, což Luc netrápí a fotí), tak jdeme vedle na autobusák, kouknout se jak jezdí spoje do Azrou. Po levé straně jsou hradby, máme za to, že je to židovská čtvrť (medina el-jdid)...což, ale není, je to nemocnice. Poněkud zmateně (částečně zase bloudíme) nalézáme blešák (nad nemocnicí), kde si Luc kupuje svůj vysněný hábit za neuvěřitelných 10 Dh.(!). Zase je zde vidět ta bída, která zde v některých částech panuje, lidé nemající skoro nic, se snaží prodat (někteří vyžebrat) i to málo co mají...sem asi turisté moc nechodí. Blíží se večer a také první příznaky, že budu moci zvolat staré známé „konečně má někdo sračku“ se dostavují.:) Já jsem,ale hrdina, takže během cesty v druhé medině dáváme zákusek pravděpodobně z kus-kusu(slané), dále jakousi šíleně sladkou věc vyrobenou pravděpodobně z medu a na závěr pálivé fazole od nějakých týpků piknikujících a nabízejících nám hašiš před palácem Dar el-Makhzen. Úspěšně tedy nacházíme druhou medinu, původní židovskou čtvrť s několika synagogami a zase se ztrácíme. A to tak, že nám místňáci doslova brání jít dále, že už tam nic není, že cesta končí...končí.:( Nezbývá se než vrátit a uznat, že měli pravdu. Kupujeme pohledy (2 Dh/ks) a doslova se procpáváme až před palác, před kterým je úžasně krásný park s palmami, kam se ovšem nesmí, ale nás tam vojáci pouští, ať si to vyfotíme. Zase nám nabízejí hašiš, ale opět jsme hrdinové, takže odmítáme.:)
Unaveni jako psíci míříme na hotel, kde se během hoďky dáváme do kupy a míříme za naším sympatickým pinglíkem na véču. Po tradičním blouděním kýžené bistro nalézáme. Tarek mně vysvětluje co, který název jídla znamená. Luc nakonec dává kuřecí tadžín (Tadjine - směs brambor, masa a zeleniny vařená ve speciální keramické nádobě nad ohněm v páře. Je možno plno variací a druhů.) a já jakési párečky s hranolky a studenou rýží. (20Dh+20Dh). Samozřejmě nechybí obligátní čajíky. Hranolky se mi zdají nějaké nemastné a neslané, tak žádám o kečup, načež mi Tarek přináší kečup, hořčici a majonézu. Kečupík je v takové malé butelce, která se musí zmáčknout, pro dosažení kýženého obsahu. O to se tedy vší silou snažím, ale narozdíl od hořčice mi to nějak nejde, z toho usuzuji, že se musí použít hrubší síla....tak mačkám až závěr povolí a celý obsah láhve vyprskne na stůl, moji košili...prostě všude kolem mě...Luc (ta hlavně!), personál i hosté se mohou smíchy přetrhnout!:)) A přitom šlo jenom lehce pootočit uzávěrem, tak propříště...Nicméně jsem se dobře najedli, až přejedli...pokecali a udělali mezinárodní družbu s Tarokem, kterému jsme na památku dali pohled Prahy a email, kdyby měl náhodou ambice vyšperkovat i slovo anglicky psané. Mají to tu asi těžké, Tarek nám vykládal, že se chce dostat do Evropy, že tam je lepší život, že v Maroku nechce zůstat, zde není žádná budoucnost, málo peněz a i slečny jsou v Evropě krásnější...:) Tak si prý chce vzít nějakou Evropanku, aby mohl zůstat...no nevím, ale přeju mu hodně štěstí! Během našeho povídání se rozpršelo,což nás docela překvapilo, přece jenom Afrika a déšť to nejde moc dohromady, naštěstí však brzo přestalo. Tak a spát...v mém břichu probíhá minimálně druhá světová a Luc chce volat svému milému...což jí rozmlouvám....a teď už dobrou noc....